Zdravíme vás z bivaku ve Fezzou – chtělo by se tak trošku říct, že jsme uprostřed ničeho – kol dokola je jen prašná pustina.
Zdravíme vás z bivaku ve Fezzou – chtělo by se tak trošku říct, že jsme uprostřed ničeho – kol dokola je jen prašná pustina.
Dnes byla na pořadu moc hezká etapa, která měla opět dvě části rozdělená, jak my říkáme bufetem, alias dvacetiminutovou povinnou přestávkou. Pořadatelé to udělali zajímavě – první část měla podobu smyčky z bivaku opět do bivaku, kde na nás mohli počkat kluci mechanici, a pak jsme pokračovali dál. Ráno jsme tedy vyjeli a všechno šlo parádně, že jsme si říkali, že pomoc kluků nebudeme potřebovat – to jsme se spletli, ale nepředbíhejme…
Stěžejní záležitostí prvního úseku bylo třicetikilometrové dunové pole. Tomáš opět nasadil svoje vyrovnané tempo a rozvážně se do nich pustil. Jaro stihl kousek té parádní jízdy natočit na telefon, tak se můžeme s vámi podělit. Při jízdě v dunách panuje v kabině taková zvláštní klidná a zároveň soustředěná atmosféra – chce se mi říct něco jako na operačním sále. V intercomu je ticho, jen občas někdo z nás něco málo řekne, upozorní na lepší stopu. Jinak je to jen na pilotovi a musím říct, že je fantastické sledovat to v Tomášové provedení. V dunách je nesmírně důležitá práce s plynem a on ji zvládá bravurně… Zkrátka – to, že jsme dunovištěm projeli skvěle, dokládá náš v té chvíli druhý celkový mezičas.
Ovšem po několika kilometrech nás opět začal zlobit intercom (včera vyměněný – tušíme, že problém je v přilbě jednoho z nás). Takže jsme dojížděli opět trošku na oči.
Během dvacetiminutové pauzy jsme s mechaniky našli provizorní řešení tak, že Tomáš si vzal moji přilbu, Jaro jeho a já Jarovu. Fungovalo to nejdůležitější, a sice, že Tomáš slyšel Jara a i když mu nemohl odpovídat, slyšel navigační pokyny. Já jsem nebyl připojen vůbec. Takto jsme vyrazili do druhé a už jednodušší a rychlé části. Vše fungovalo bezvadně, až asi sto kilometrů před cílem jsme náhle uslyšeli syčení unikajícího vzduchu. Vyběhl jsem ven, abych zjistil, že je to prasklé „péáčko“, tedy plastová hadička u ovládání brzd. To nebyl takový problém, protože šlo jen o drobný únik, který nemělo cenu řešit (museli bychom sundávat kapotu). Horší byla olejem postříkaná celá levá strana auta, což svědčilo o nefunkčním tlumiči. Trochu jsme zvolnili a bezpečně dojeli do cíle. Tam jsme zjistili, že tlumič není poškozen, jen se uvolnila hadice.
Vzhledem k výše popsanému si myslím, že s celkovým pátým etapovým časem můžeme být spokojeni.
Děkujeme vám za podporu a přejeme krásný den ☺
